Armáda České republiky a přátelské civilní organizace - Svaz vojáků v záloze ČR (SVZ ČR)

Svaz vojáků v záloze ČR (SVZ ČR) se řadí mezi jedno z 24 občanských sdružení, sympatizantů Armády České republiky (AČR), která určitou formou spolupracují zejména s Odborem mimorezortní spolupráce sekce personální Ministerstva obrany ČR (MO ČR). Hlavní směr činnosti SVZ ČR je možno velice stručně zjistit v prvním odstavci stanov tohoto Svazu :

Svaz vojáků v záloze České republiky(dále jen SVZ ČR) je podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, občanským sdružením, zřízeným k zabezpečování výchovy, tělovýchovy a sportu ve sféře branných, technických a jiných společenských aktivit obyvatel České republiky, osvěty brannosti a propagace Armády České republiky. Sdružuje na zásadách nepolitičnosti, nezávislosti a dobrovolnosti fyzické osoby se zájmem o vojenství, vojenskou historii, branně sportovní a branně technickou činnost a o prohlubování vojenských odborností.

            Pokud bychom činnost těchto všech, s  MO a tím s AČR sympatizujících sdružení, měli velice hrubě rozdělit, můžeme jako určitá vodítka použít 2 hlavní parametry.

Prvním je hledisko historické perspektivy organizací.  Při tom nehraje roli, jestli jsou sdruženy v Asociaci vojáci společně (dále jen AVS), která má v současnosti celkem 13 organizací, nebo zda stojí mimo ni. U některých organizací se jedná o organizace založené na základě určitého specifického a neopakovatelného sjednocujícího prvku. Tím prvkem je příslušnost k určité, dále již neopakovatelné skupině lidí na základě politického, odborného zaměření, nebo příslušnosti k historické vojenské části. Tyto organizace, většinou vázané na boj proti fašizmu, diskriminaci bývalým režimem apod., nevykazují a ani nemohou vykazovat růst členské základny. Ba právě naopak. Další část organizací, a těžko posoudit zda větší, nebo menší, je založena na příslušnosti k určité odborné, nebo zájmové skupině, která zůstává průběžně aktuální a má potenciál udržení, nebo dokonce i dalšího rozšiřování členské základny.

Druhým parametrem je vlastní poslání a zaměření organizací, svazů, nebo sdružení. Některé jsou zaměřeny vyloženě jako organizace pietní, vzpomínkové, společenské, pečovatelské apod. a jiný typ je zaměřen na praktickou činnost provozovanou členskou základnou té které organizace. A praktická činnost bývá náročnější jak organizačně, tak zejména finančně. Tato skutečnost se může stát kamenem úrazu  i z hlediska současných legislativních omezení možností MO ČR při spolupráci v oblasti poskytování přímé finanční a materiální podpory činnosti těchto organizací. Zejména pak v otázce dlouhodobého „přežití“ těchto organizací, které, pokud chtějí skutečně zajišťovat aktivní činnost, potřebují k tomu nejen podporu morální, ale i určitou  podporu materiální či finanční.

            Do skupiny s aktivní členskou základnou, zaměřenou na praktickou činnost patří i několik organizací, programově zaměřených na organizování záložníků bývalé Československé lidové armády  (ČSLA) a současné AČR. Kromě SVZ ČR se jedná bezesporu např. o Svaz důstojníků a praporčíků AČR, Svaz veteránů a Asociaci záložních brigád. Je přitom nutné konstatovat, že rozdíly v počtech členské základny jednotlivých organizací jsou poměrně značné. Také rozsah akcí organizovaných jejich členy je velice rozdílný. Stejně jako teritoriální pokrytí. Přesto zde vidím poměrně velký potenciál vzájemné možné spolupráce a vzájemného doplňování jejich aktivit. Předpokladem je, že se tyto organizace dokáží mezi sebou dohodnout na smysluplně a vzájemně obohacující spolupráci a vytvořit jakoukoliv formu společného centra pro vzájemné koordinování  jejich akcí. Efektivnost takové spolupráce by přitom byla bezesporu umocněna také spoluprací s regionálními Krajskými vojenskými velitelstvími (KVV). Ne nadarmo a ne bez rozmyslu používají naši partneři ve Svazu záložníků v SRN zajímavé heslo: „Armáda odchází, záložníci zůstávají“. Myslím, že toto heslo plně odpovídá i situaci v České republice. Nelze přitom pominout skutečnost, že celá řada vojáků v záloze AČR se nachází i v řadách dalších organizací a sdružení, kromě již výše jmenovaných.

            Při posuzování současné situace je třeba vycházet i z následujících faktů:

1)     AČR, po její profesionalizaci a probíhající transformaci, snížila jak počet posádek a útvarů, tak zejména počet jejích zaměstnanců. A to jak vojáků, tak i občanských zaměstnanců.

2)     To je jedním z důvodů snížení její prezentace mezi  obyvatelstvem.

3)     Výše uvedená skutečnost je částečně kompenzována mediálními prostředky ale současně názor na armádu ovlivňují velice negativně nejrůznější aféry prezentované v médiích

4)     AČR již není schopna vyprodukovat takový počet vycvičených záloh jako tomu bylo dříve, i když braný zákon s existencí záloh povinných i nadále počítá

5)     Tuto situaci v oblasti tvorby a přípravy záloh zřejmě není schopen řešit dostatečným způsobem ani stávající systém Aktivních záloh, kde ani po 6 letech a po snížení původních tabulkových stavů, není dosaženo jejich naplnění. Důvody je možno hledat zejména v oblasti finančních náhrad a preferenci civilního povolání před účastí na cvičeních.

Každý, kdo měl tu možnost zažít základní nebo i náhradní vojenskou službu ať již jako voják prezenční služby, nebo jako důstojník, praporčík či poddůstojník, dobře ví, jak dlouho trvá, než se dosáhne součinnosti na úrovni družstva, čety, roty a praporu. Než voják získá potřebnou fyzickou zdatnost i základní orientaci ve vojenských řádech a předpisech, návyky ve střelbě, topografii, taktice boje. A to nehovořím o vojenských specialistech jako jsou radisté, řidiči, obsluhy složitých průzkumných, zabezpečovacích i zbraňových systémů, včetně letectva. Každý také dobře ví, že pokud nejsou tyto bojové dovednosti udržovány, tak velice rychle zanikají, nebo se podstatně sníží. Stejně jako všechny dovednosti a schopnosti v životě. O nedostatečné přípravy vojáků i záloh například svědčí i oficiálně prezentovaný příklad z vojenské současnosti USA. Není žádným tajemstvím, že soukromá organizace „Blackwater“, vedená bývalým hlavním inspektorem armády USA, cvičí nejenom specialisty pro regulérní armádu, neboť ta na to nemá údajně dostatek vlastního personálu, ale její „vojáci“ bojují v plné součinnosti s armádou USA v zahraničních misích. Po tuto dobu pro ně platí vojenské zákonodárství USA. Jejich padlí nejsou ale vedeni v oficiálních armádních ztrátách. Jedná se tedy o jakousi „privatizaci“ armádního řemesla v praxi. Není třeba podotýkat, že v těchto jednotkách působí celá řada státních příslušníků z celého světa. Poměrně obsáhlé údaje byly zveřejněny v běžných televizních pořadech.

Jako absolvent ŠDZ zaměřené na průzkumné jednotky, jsem měl možnost na své kůži vyzkoušet si v letech 1966-68, v průběhu 2leté prezenční služby, nároky tehdejší ČSLA na dobře vycvičeného vojáka. Dalo by se říci, že z toho, co jsem tenkrát dostal do hlavy i do těla, žiji docela dobře dodnes a jako již vysloužilý záložní důstojník naší armády se nemusím stydět za své výkony v oblasti např. střelecké přípravy ani dnes, tj. po více jak 43 letech. A to ani na mezinárodní úrovni.

Obávám se, že v soudobé společnosti se stávám svědkem opačného extrému, než který jsem prožíval v době absolvování mé prezenční služby, kdy armáda produkovala zálohy a to počínaje mužstvem až po velitelský stupeň velitele roty, možná i praporu. A sice extrému, kdy základní vojenský výcvik se stává v určitém slova smyslu spíše výběrovou záležitostí pro omezený okruh zájemců, u kterých je možná při výběru dokonce kladen větší akcent na jejich připravenost účastnit se zahraničních misí, než na vztah k obraně vlastního teritoria. Tímto konstatováním se v žádném případě nechci dotknout těch příslušníků AČR, jejichž hlavní motivací je být vycvičen pro obranu vlastního teritoria. Já osobně jsem pevně přesvědčen o tom, že podobně jako je tomu v celé řadě dalších zemí tohoto světa, se v případě branné povinnosti ve skutečnosti nejedná o povinnost, ale o právo každého mladého, zdravého člověka být vycvičen ve zbrani pro případ nutné obrany své vlasti a potažmo tedy i svých blízkých. Bez ohledu na momentální stupeň ohrožení vlasti a bez ohledu na pohlaví. Stejně tak je možno akceptovat i rozdílný způsob, jakým je toto právo v jednotlivých zemích zájemci o jeho využití, zajišťováno. Jak jsme mohli být v těžkých střetech druhé světové války svědky, nehraje v případě napadení země větší roli zda se jedná o muže, či o ženy nebo mládež. A je pouze na agresorovi, nechá-li napadené zemi dostatek času na přípravu obyvatelstva k obraně.

Ve SVZ ČR usilujeme o zachování, resp. získávání vojenských dovedností u občanů této země, samozřejmě v souladu se zákony ČR a s důrazem na dodržování všech bezpečnostních pravidel, ale bez ohledu na skutečnost, jestli prošli vojenským výcvikem či ne a bez ohledu na jejich pohlaví a politické, či náboženské vyznání. Snažíme se vytvářet předpoklady pro práci s mládeží, která se hlásí k pokrokovým a demokratickým tradicím naší vlasti v oblasti obrany republiky. Kromě toho vytváříme možnosti volnočasových aktivit pro příslušníky všech ozbrojených složek ČR. K racionalizaci své činnosti využíváme možnost konzultací s našimi partnerskými organizacemi v zahraničí – členských zemích NATO – a sice jak v teoretické, tak i v praktické rovině.

Praktickou  činnost zajišťujeme převážně v rámci našeho SVZ ČR zejména za finanční prostředky Svazu vojáků v záloze ČR. Větší podporu ze strany AČR zatím, oproti ještě nedávné minulosti, brzdí současné legislativní zábrany. Ty v současnosti armádě nedovolují, oproti dřívějším zvyklostem, spolupracovat s občanskými sdruženími, jako akceptovatelnými organizacemi, v oblastech případných přímých zápůjček vojenských zbraní a střeliva i terčového materiálu za předem dohodnutých podmínek. Zejména v oblasti organizování regulérních, zejména mezinárodních závodů pro naše partnery, oblasti nošení uniforem při mimořádných a slavnostních příležitostech při reprezentaci Svazu v tuzemsku i zahraničí (samozřejmě za event.  přesně dohodnutých pravidel), mimořádného povyšování záložníků, kteří se aktivně podílejí na činnosti SVZ ČR, potažmo tedy i na propagaci AČR mezi obyvatelstvem apod. Jak byla např. AVS ze strany MO ČR informována již před několika roky, je dřívější dohoda uzavřená ještě s NGŠ gen. J. Šedivým v původním znění velice diskutabilní a o uzavření dohody nové se AVS zatím snaží bez valného úspěchu. V současné době tedy záleží pouze na vstřícnosti příslušného KVV, zda je ochotno ke spolupráci při organizování společných akcí, nebo ne.

Samozřejmě můžeme, stejně jako obdobná, podobně zaměřená, občanská sdružení i nadále fungovat za podmínek, ve kterých náš svaz pracuje již po dvě desetiletí. Máme k tomu zatím ještě stále dostatek vyškoleného odborného funkcionářského aktivu, i když finanční podporu jednotlivých klubů bylo nutné oproti minulosti podstatně redukovat.

 Otázkou, kterou bych ale chtěl položit na samý konec těchto úvah je, zda by nebylo výhodnější, jak pro záložnické organizace, tak zejména pro rezort MO, a pro celou naši společnost, kdybychom se dokázali dohodnout na společné, cílevědomé a koordinované činnosti ve společném zájmu? A to jak s orgány rezortu MO, resp. s Generálním štábem AČR, tak i ve společné a koordinované spolupráci s ostatními podobně zaměřenými občanskými sdruženími. Je to jistě v zájmu těchto organizací, ale zejména i v zájmu společnosti o spoluprací s občanskými sdruženími sympatizantů armády České republiky. Také ale v zájmu toho, aby se nás naši zahraniční partneři z podobných organizací nemuseli při našich vzájemných setkáních ať již u nás, nebo v zahraničí vyptávat na to, jako to vy Češi s těmi zálohami vlastně máte? V případě členských základen zmiňovaných organizací jde přeci jen o nezanedbatelný potenciál aktivních sympatizantů AČR.

            Na závěr odvolávka pro Ty, kteří se o nás chtějí dozvědět více: www.svz-cr.cz .

 Ing. Jan Bada – předseda SVZ ČR – mjr. v.v.